Ivan Borl
(1974)
Absolvent Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, obor výtvarná a občanská výchova.
Majitel reklamní agentury DIGON s.r.o. v Lounech.
V roce 2022 pracoval jako učitel výtvarné výchovy na Gymnáziu Václava Hlavatého v Lounech.
Účast na výstavách:
1994 - Memoriál M. Proška, výstava studentů UJEP v Ústí nad Labem v prostorách univerzitních kolejí
1995 - Galerie E. Filly v Ústí nad Labem, společná výstava čtyř studentů výtvarné výchovy
1996 - Memoriál M. Proška, výstava studentů UJEP v Ústí nad Labem v prostorách univerzitních kolejí
2005 - Galerie Oblastního muzea v Lounech. Společná výstava Ivan Borl a Erika Mithoeferová
Samostatné výstavy:
1997 - Identifikované ostatky, samostatná výstava obrazů (diplomová práce) v prostorách Městské knihovny v Lounech
2004 - Havlíčkova galerie Kadaň
2008 - Vrchlického divadlo v Lounech
2022 - Vrchlického divadlo v Lounech
"Bludné kořeny Ivana Borla
Exponované obrazy sice mapuji několik tvůrčích období Ivana Borla, ale spojnicí jim je autorův svébytný pohled na člověka a jeho pomíjivost. Tento pohled se s roky postupně proměňuje, počínaje náznaky figur, obrysů či tváří až po obrazy současné, mapující tu nejniternější podstatu člověka, jeho genetickou výbavu, symboly života. Jako by kroky malíře vedly z povrchu do hloubky člověka.
Figurativní malba zahalená padlými stromy a tlejícím lesem, která se objevuje v prvních obrazech, podvědomě zachycuje souznění člověka s přírodou. Ba dokonce jeho přeměnu v přírodu samu - postupně se přetváří v nové zárodky nových životů, tehdy ještě neznámé ostatky později „identifikuje“ formou malby do obrazu (série nazvaná IDENTIFIKOVANÝ OSTATEK). Ještě jako student čtvrtého ročníku Katedry výtvarné výchovy ústecké fakulty si vytvořil určitý profil svého budoucího výtvarného zaměření. Celodenní pobyt v lese, zvláště pak ve starém polomu, mu byl náhlým, ale o to významnějším motivačním podnětem a inspiračním zdrojem. V torzech kořenů a tlejících větví nachází stále ukryté jádro, mající dostatek síly a energie zachovat si strukturu, která ho magicky přitahuje. Jádro pevné a zachovalé, bojující o svou existenci, úspěšně odolávající díky soustředěné síle ještě nedávno živého stromu. Zdivočelé, všeobjímající kořeny, měnící se nezvratným procesem v náznaky organických embryí jsou v autorově pojetí jen jiným vyjádřením formy života, přičemž tento rukopis se průběžně prolíná až do malby nejsoučasnější.
Střed této umělecké cesty tvoří série nazvaná PITVOŘENÍ, snad je to výsměch zbytečné touze člověka přírodu si podmanit, ovládnout, diktovat jí? Možná, že pitvořící se výřez obrazu - ostatně ne nepodobný šklebům a vrypům v kůře starých stromů - je možným výsměchem těmto sebezničujícím snahám, které nemohou skončit jinak, než podlehnutím nadčasovým pravidlům života.
Stejně jako první obrazy jsou zárodkem nového organismu, zakořeňujícím se v suterénu stromů, novější dílo na první pohled také připomíná neprodyšný bal kořenů či spletité koruny větví. V druhém sledu si ale stejně jako kdysi nesou tajemství lidského embrya, utvářeného pravidelným rytmem života a přírodními zákony. To je tentokrát ovšem spodobněno nikoli odkazem na neměnný přírodní cyklus vzniku a zániku, ale výtvarně zpracovaným tajemstvím sérií chromozomů X a Y.
Pod názvem LÍHEŇ obrazy malířskou zkratkou zachycují životodárný kolotoč spermií, jejich dobývání vajíčka, nikdy nehynoucí souboj mužské a ženské energie, nevědomí loterie dalšího lidského osudu. Celý novější cyklus si tak vlastně pohrává s momentem zplození a vzniku života. Vše propojují konstantně tělové barvy obrazů, využívání přírodních matriálů (např. vosk), oblé hrany malby a organický pohyb uvnitř obrazů. Na straně jedné expresivní a zjizvená malba, na straně druhé klid spočinutí."
Vladimír Drápal